Akarei spal tvrdým spánkem, bouře se pomalu vzdalovala a on ležel na zemi a spal.
Náhle sebou škubnul, do potemnělé místnosti osvícené měsíčním světlem někdo vstoupil. Mráz mu běhal po zádech a srdce mu bušilo strachem. Pronikavýma elfíma očima se podíval do tmy a spatřil siluetu nějaké dívky. Měla z vlasů ozářených měsíčním světlem upleteno několik copánků, vstal a šel k ní. A v tu chvíli se lekla ona víc než on jí. Otočila se zády a utíkala pryč po cestě směrem do hlubokého lesa. Chvíli za ní koukal a pak si uvědomil že se asi přišla vyspat do mlýna jako on. A tak přes sebe přehodil plášť a utíkal tím směrem za ní.
Po půlhodině běhu, v místech kde je les už dost temný a strašidelný, se zastavil. Neměl moc síly a začínal mít žízeň. Do svítání zbývalo asi pět hodin. Sednul si tedy na kraj cesty. A s hlavou v kolenech přemýšlel co dál. Dopadlo na něj chmurné myšlení. Přemýšlel o ostatních které zanechal v rodném kraji. Přemýšlel o tom jestli je ještě někdy uvidí. Přemýšlel jestli ho přijmou zpět mezi sebe, když by se vrátil. V lese bylo ticho, ale jen do té chvíle dokud se nezaposlouchal pořádněji. Najednou bylo všude hrozně moc hluku a zvlášť pro elfí uši.
V dálce se ozýval řev nějaké šelmy, kousek před ním nějaké zvíře hrabalo v listí, a nad ním v korunách stromů něco ševelilo. Byly to docela strašidelné zvuky, ale Akarei se nebál. Věděl že les se tak v noci chová a ve dne je veselý a klidnější.
Seděl tam a přemýšlel. Až nakonec usnul. Ráno ho probudila nějaká vůně. Pomalu otevřel oči a rozhlídl se rozespale kolem. Asi dvacet kroků od něj seděla parta nějakých vousatých chlapíků. Okamžitě poznal o koho se jedná. Byli to trpaslíci z hor. A na ohništi si opékaly nějaké chutné maso. Povídali si cizím jazykem, potichu a bublavě. Nevěděl jestli k nim má jít. Vstal tedy, protáhl se a vydal se k nim. Když se blížil trpaslíci ztichli a otočili ny něj své zarostlé fousaté obličeje. Jeden z nich byl ověšený všelijakými šperky a kolem pasu měl zlatý řetěz. Akarei se na něj pronikavě zahleděl a po elfsku ho pozdravil.
Ten trpaslík zvedl obočí, odplivl si, vstal, a pozdravil ho s velikou úklonou po trpaslicku.
A pokynul Akareiovi aby se k nim posadil. Elfové nesedají s trpaslíky, a trpaslíci nemusí zas zvládat přítomnost elfů, ale jak víme, Akarei byl jiný. Vesele si k trpaslíkům přisedl a přemýšlel co jim říct. Dlouho přemýšlet nemusel trpaslíci začali sami, lámanou elfštinou se ho ptali kam jde a jestli nemá hlad. Odpověděl jim že jde do světa a že hlad má. Smáli se mu, ale dali mu kus masa. A potom mu naznačili že půjdou dál. Vstali tedy a rozloučili se. Trpasličí velitel mu dal zlatou minci, zamával a se svou bandou si to štrádlovali pryč.
Akarei byl zase sám. Vydal se dál na svou cestu opačným směrem, do hlouby lesa.
Už neměl hlad a tak si vesele poskakoval po travnaté cestě a pískal si.
Cesta vedla z kopce, vedla do údolí. Už byl slyšet vodopád. Akarei měl radost, protože se těšil že se v divoké lesní říčce svlaží. Cesta se změnila na vydlážděné schody.
A před Akareiem se otevřelo krásné údolí….