Chudák Akarei, nohy ho nesnesitelně pálily a oči se mu zavírali únavou. Vzduch byl dusný a těžknul. Netrvalo dlouho a vyřízený Akarei usnul.
Zdál se mu sen o dlouhé nekonečné cestě uprostřed pouště. Probudil se brzy z rána, slunce šplhalo po obloze a matně svítilo skrze černé mraky. Podíval se na své nohy. Byly celé ostroupokvané, zkusil vstát. Bolelo to, ale dalo se jít dál. Akarei tedy sbalil plášť a vydal se po cestě, ven z údolí. Cesta byla naštěstí hladká a prašná takže to do noh moc nebolelo. Vykračoval si pomalým tempem a nechal se ovívat větříkem.
Vzduch se na obzoru tetelil a cesta vedla dál a dál rovně po holé pustině. Tu a tam byl nějaký ten keřík a jinak po okrajích cesty uschlé bahno a písek.
Akarei si vykračoval dál a dál k obzoru a hlavu měl náhle plnou myšlenek. Přemýšlel o svém domově, o voňavém lese, o svých kamarádech. To všecko opustil protože chtěl být jiný ?
Přišlo mu to líto, ale na druhou stranu věděl že se pouští na životní pouť která bude jistě ještě zajímavá, a toho lákalo ze všeho nejvíc. Jak tak kráčel vysušenou krajinou blížil a se k obzoru, přibližoval se pomalu také k nějakému osamělému sloupu uprostřed polí. Pomalu k němu došel a zastavil se. Sloup byl z kamene, byl tlustý jako menší strom a vysoký asi 4 metry. Zblízka bylo vidět že je celý pokrytý nějakými znaky a krajkovitými malůvkami. Vše působilo hrozně pradávně. Některé nápisy byly vyryté a některé napsané červeným inkoustem. Byly to nejspíš nějaké obrázky a příběhy z pradávných dob. Sloup měl asi kdysi i špičku ale ta už tam nebyla. Chvíli sloup zkoumal a pak se vydal dál po nekonečně rovné cestě.
Za chvíli se v dálce cosi začalo lesknout. Pomalu se ten lesklý pruh zvětšoval a za chvilku byl vidět po celém obzoru. No vážení, co by to asi mohlo být ? Akarei to tušil. Slýchal o tom když byl malý. Zatím byl od lesklého obzoru vzdálen minimálně patnáct mil.
Šel vytrvale nezastavoval se slunce pálilo a on se rozhodl že do večera tu vzdálenost urazí.
Po několika hodinách chůze se před Akareiem otevřela nová krajina, byla hladká a leskla se. Ano jestli jste to tušili tak to bylo moře, velikananánské moře. Bylo blankytně modré a vítr který od něj vál byl slaný a osvěžující vyprahlé plíce a ústa mladého elfa.
Akarei zrychlil krok. Přístavní město bylo vzdáleno přibližně jednu míli. A slunce se sklánělo k mořské hladině…