Začalo se ochlazovat právě když Akarei vcházel do stinného ale krásného a starobylého přístavního města. Hned když prošel bránou ovál ho mořský vítr. Akareie potěšila jedna úžasná věc. Tohle město nebylo mrtvé. Bylo živé. V oknech domů se svítilo a tu a tam někdo proběhl ulicí. Jen si ho nikdo nevšímal. Šel pomalu ulicí a užíval si že není sám. Všude kolem něj byli v bytech a domech lidi.
Byl takový zmožený a tak hledal nějaký hostinec. Šel městem asi půl kilometru a najednou za rohem ulice uslyšel hudbu. Ale úplně jinou než znal z lesů a od poutníků. Byla to veselá a rozladěná a lidi do ní zpívali a každý jinak. Sešel tedy z hlavní ulice a zašel tedy za roh. A velice se podivil. Nepředpokládal že se z hostince bude ozývat tohle. Myslel si že hostinec je klidné místo. Ale nezbývalo mu nic jiného než vejít dovnitř.
Vešel a náhle všechno ztichlo. Hlasy, cinkání sklenic, hudba, řev, zpěv, dupání, řvaní, mluvení, prostě vše. Pod Akareiem zavrzala pronikavě podlaha když vstoupil. Všichni se na něj dívali jako na zázrak. Letmým pohledem je prohlédl. Byli to lidé a značně opilí, ale ještě při vědomí. Zamířil elfím tichým krokem k pultu kde stál hospodský.
Vzduch v hostinci byl vydýchaný a zrovna moc nevoněl. Bylo tu cítit všechno, pivo, víno, pot, a spoustu jiných otřesných zápachů které Akareie nepříjemně štípaly do nosu.
„Pane je zde možnost noclehu?“ zeptal se plaše. Hospodský ho probodl tmavýma očima a otočil se zády směrem ke dveřím do kuchyně. „Hej Heleno ubytujem ušáka“ zakřičel hospodský hrubým hlasem. Ve dveřích za závěsem se objevila ženská, docela obtloustlá a né zrovna hezká. Dala ruce v bok a podívala se na Akareie. Pak řekla docela milým hlasem: „no jistě, pokoj číslo jedna nahoře je volnej, tak ať se pán elf ubytuje a zaplatí až ráno“. Akarei věděl že nemá čím zaplatit ale věděl že se potřebuje vyspat a na ulici by to asi nebylo vhodné.
Hospodský se na něj podíval a řekl už milejším ne tak hrubým hlasem:“a pán přijel z daleka?“ Akarei se napřímil. „ne jen z elfie, ale mám namířeno daleko“ řekl. „Dobrá a dáte si něco k pití ?“ řekl hospodský. Akarei se zamyslel. Celá hospoda byla stále ticho jak myšky. „Dám si červené víno“ řekl sebejistě. Hospodský zmizel k soudku a natočil mu stříbrnou číši. Ve chvíli kdy Akarei vzal číši a otočil se čelem k lidem u stolů. Nastal hluk a začala hrát hudba a ozývalo se plno veselých výkřiků. Akarei přemýšlel kam si sedne, všude bylo obsazeno. Jen u malého stolu v rohu místnosti bylo jedno jediný volný místo. U stolečku seděl muž, měl dlouhé tmavé vousy a klobouk. (kdo četl pána prstenů nebo viděl film, může si představit Gandalfa, ale sešlého a tmavovlasého) Akarei si přisedl a vřele muže pozdravil, muž sebou trhl a podíval se na něj z pod klobouku. A něco zamumlal. Akarei si ho prohlížel ale už na něj nemluvil. Hluk v hospodě mu docela vadil. A tak jeho číše byla hned prázdná. Zvedl se aby si došel pro další a v tu chvíli se na něj muž v klobouku podíval a řekl „vezmi mi chlapče také jednu číši s vínem“, Akarei přikývnul a došel k pípě a nechal si nalít dvě číše vína. Zároveň si také vzal od hospodského starobyle vypadající klíč od pokoje.
Došel zpět ke stolku a podal číši starému muži. Ten si sundal klobouk a vypadal teď trochu směšně páč si ten klobouk už asi dlouho nesundal a teď měl na hlavě dokonalé vrabčí hnízdo. Vzal si číši do rukou a přivřel oči a něco zamumlal, pak jí do sebe vyklopil.
Akarei chtěl říct „na zdraví“, ale nestihnul to.
Akarei zíral na muže a svou plnou číši vína, v tu chvíli starému muži ožily hlasivky a promluvil hlubokým milým hlasem: „chlapče z elfie, svět je složitý, a rád pomůžu tvému trápení“. „Já ale žádné nemám pane“ odpověděl Akarei. „Nu dobrá, tak ti první způsobíme“ usmál se Muž na chudáka vystrašeného elfa. „jsem mocný čaroděj“ řekl muž a zeširoka se usmál. „A jmenuji se Nalkanar Ewtdesir, a budu tvým učitelem“ dodal muž.
Akarei se zmateně podíval, nevěděl totiž jestli chce být učněm Čaroděje. Uvažoval, ten staří k si z něj možná tropí blázna, a nevypadá ani nebezpečně a asi je opilý, a hodně starý.
Muž se opět schoval pod kápi klobouku a začala mu klimbat hlava. Akarei dopil svou číši vína a zvedl se od stolku. Došel trochu vrávoravě k hostinskému a popřál mu dobrou noc. Šel po schodech nahoru do druhého patra kde hned našel pokoj s číslem jedna. Byl z lesa a z elfích domů zvyklý na větší prostory, všecko mu připadalo malé a těsné.
Odemkl pokoj a vešel dovnitř a rozhlídl se. Byly tam dvě palandy, jeden svícen, a šeré okno. Nebylo to zrovna nejlepší. Ale chudák byl velice unavený. Zavřel a zamknul dveře a vylezl si na jednu z paland, tu bližší oknu. Matrace na palandě byla trochu tlačivá a ze zdola z hostince se ozýval huk, ale to už nevnímal. Za chvilenku spal jako malé děcko.
Zdálo se mu spoustu věcí, něco o tom Člověku, něco o jeho zemi, a potom o válce, která ničila veškerý svět, nakonec ve snu uviděl dívku s modrýma očima.
Spal tvrdě a nic ho v noci nevzbudilo. Probudil se kolem poledne, pomalu otevřel zaospalkované oči a lekl se, okno bylo otevřené a do místnosti vnikalo slunce a foukal větřík.
Rychle si sedl a dostal ránu do hlavy o strop. Chytil se za hlavu a rozhlídl se po pokoji. Druhá věc co ho udivila byl klobouk a háv toho muže z hostince. Seskočil z palandy a šel ke dveřím. Byly zamčené. Tak ho napadlo, že asi ten člověk přišel oknem. Podíval se z okna a zjistil že oknem po holé stěně se slézt ani vylézt nedá. Pokrčil tedy rameny a vyndal z pod polštáře klíč a odemkl dveře. V chodbě byla cítit uzenina a nějaká polévka. Zamknul pokoj a sešel po schodech dolů tam ho přivítal hostinský který právě vytíral podlahu.
Celým hostincem vál průvan. Hostinský ustal ve vytírání podlahy a řekl elfovi „dobré jitro, tak jak se vám spalo? Dáte si něco k snídani?“. Akarei se protáhl až mu křuplo v zádech a odpověděl že ano. Hostinský šel připravit snídani a Akarei vyšel ven a stoupnul si do velikého slunečního paprsku. Zavřel oči a uviděl červené obrazce. Někdo ho zatahal za plášť, Akarei se podíval dolu a tam seděl ten Muž…
…akarei se zamračil a podíval se na něj, chtěl něco říct, ale muž ho umlčel slovy: „Dobré ráno příteli“. Akarei nevěděl jestli se má zlobit, nebo se radovat. Nedokázal se zlobit. Vždyť z toho muže vyzařovala váženost a nějaká moc. Posadil se vedle něj a prohodil „dobré ráno, to mi řekněte, jak jste se dostal do mého pokoje?“ muž mu na to pohotově odpověděl „to víš, umím to“. Akarei věděl o čarodějích velice málo, ale věděl že existují. Bylo mu jasné že tohle asi bude pravý čaroděj. Trochu se bál, ale nebál se mluvit.
Proto se hned vyhrknul : „dobře, dobře, včera za večera jste tvrdil že mě chcete učit, co mě chcete učit ?“ na to mu Nalkanar odpověděl. „jakže jsi říkal že se jmenuješ?“ Akarei se na něj kriticky podíval a řekl mu své jméno. Nalkanar se pousmál a prohlásil něco o svém věku. Potom se zvedl až mu zapraskali klouby na kolenou a vybídl Akareie aby šel s ním.
Procházeli se ulicí a zamířili směrem k přístavu. Když Tam došli zeptal se Nalkanar Akareie. “byl jsi někdy na lodi?“ Akarei odpověděl „ne nebyl jsem nikdy na tak veliké jako se o ní píše v příbězích, ale měl jsem v plánu jet lodí už dnes, ale potkal jsem Vás, takže asi hned tak lodí nepojedu“ ta věta zněla tázavě. A Nalkanar se usmál pod vousy. „Ale chlapče, nestrachuj se, dnes po obědě odplouvám lodí do jedné země daleko za mořem, jestli chceš můžeš jet se mnou. Stanu se ti průvodcem a ochráncem„ Akarei přikývnul i když slovům o ochránci nechtěl moc věřit. „dobře pane“ řekl nerozvážně Akarei.
Došli k lodím, byly velikánské. Takové Akarei nikdy neviděl. Vítr vál kolem jejich stěžňů a lodě všelijak vrzali a praštěly. Přístav byl neveliký, maximálně tak na čtyři lodě. V tuto chvíli zde kotvili jen dvě. Jedna byla světle hnědá, nejspíš nově natřená a opravená. A druhá vypadala velice staře, byla černá a orostlá všelijakým chalužím. Nalkanar se na ní podíval a řekl „Aurelie, tak mě zas povezeš zpátky domů“, znělo to trochu smutně. A Akareiovi se nelíbilo že nejedou tou hezčí, ale bylo jasné že jakýkoli protest by neměl cenu.
Otočili se a šli zas zpátky k hostinci, tam si dali oběd, řádně zaplatili Nalkanarovými zlatými, rozloučili se a sbalili si věci a šli zpátky do přístavu. Na lodi bylo živo. Lidé a také mnoho trpaslíků nosili zásoby do útrob lodi. Akarei a Nalkanar si koupili lodní lístky v malém stánku. A zapsali se taky do knihy cestujících. A po velkém můstku nastoupili na loď. Akarei se klepal strachem. Přešli na záď. A dívali se na město. Akarei věděl že opouští dobrovolně zemi a bylo mu trochu smutno. Náhle se ozvalo volání ze stožáru. „Uvolněte kotvu, vyplouváme“, „Uvolněte kotvu, vyplouváme“. Loď zaskřípěla, a Nalkanar se zamyšleně podíval na Akareie a pak na město a řekl „SBOHEM ZĚMĚ“