Na severu za městem se zdvihalo pohoří, vypadalo velice tajemně až strašidelně. Černavé oblaky se na něm drželi jako nějací zlí duchové.
Den, jestli se tomu tak dalo říkat, se blížil k odpoledni. Jejich kroky se rozléhaly prázdnou ulicí. Netrvalo dlouho a dorazili na náměstí. To co uviděli bylo zdrcující. Obrovská špička kostelní věže ležela na zemi, kostel vypadal jako kdyby ho někdo roztrhal na kusy. Většina domů na náměstí na tom byla podobně. Morový sloup který tu dříve stál a leskl se v záři slunce, byl rozlámaný a povalený na dlažbě. Pokynul jí rukou aby šli do leva, tam v rohu náměstí byla studna. Jak se k ní blížili, blíž a blíž, něco nechutně páchlo. Před kamenným okrajem studny ležela mrtvola člověka, propíchnutého obří hodinovou ručičkou z radničních hodin. Dívka se oklepala bylo to vážně hnusné. Tělo mrtvoly bylo rozhlodané a plné červů.
Podívali se do studny a viděli že tady voda asi nebude. Studna byla zaházená vším možným. „Hmm“ zašklebil se kluk. „jsme v háji“. Podívala se na něj velice úskostlivě.
Pohladil jí po tváři a řekl: „neboj najdeme vodu, najdeme“. Hlas se mu třásl, nezněl zrovna sebevědomě. Kývla a chytla se ho za ruku.
Chvilku tam stáli, vypadalo to že usilovně něco promýšlí a plánuje, neřekl ani slovo. Pozorovala jak mu cuká tvář, a cítila jak se mu zrychluje tep. Začínalo se stmívat. Podíval se na ni a řekl skoro až rozkazovačně „Jestli ještě cítíš nohy a chceš přežít, jdeme, ale musíme rychle“. Mrkla na něj jako že souhlasí.
Dali se do rychlé chůze, nohy jí bolely nebyla už zvyklá běhat jako dřív. Skoro jí za sebou táhnul, klopýtala víc a víc. Najednou zakopla a spadla na zem, bouchla se do hlavy. Obraz temné ulice jí před očima zhasnul, viděla jen tmu. Upadla do bezvědomí.
v té tmě začal najednou poletovat motýl, byl modro žlutý. Po chvilce se objevil další, a další. Najednou stála na louce plné květin, cítila vůni stromů a slyšela zurčení potůčku. Rozběhla se a běžela k veliké lípě uprostřed louky. Byly tam i ostatní holky. Ahój ahój, volaly na ní a mávali. Přišla k lípě a vylezla si do koruny. Opřela se pohodlně o větve. Usadila se pohodlně a zavřela oči. S jejími vlásky si hrál příjemný větřík. Pomalu začala usínat. S výhledem na daleký zelený les usnula.
Asi sedm kilometrů od města byl zpustošený téměř vyhořelý les. Tam někde uprostřed, kam požár nedosáhl bylo jistě místo kde by se dalo být. Ale noc se blížila a kupodivu se ochlazoval vzduch. Město bylo sice zdemolované, ale domy ještě stály. Všude v okolí náměstí byly domy bohatých lidí. Vzal Dívku do náruče a zamířil k domovním dveřím jednoho renesančního domu. Kopnul do dveří a ty se rozpadly jako hromádka z karet. Vlezl dovnitř s dívkou v náručí a vydal se po mramorových schodech do vrchního patra. Byt byl komfortní a vybavený úplně vším. Jen byl plný prachu a zatuchlého těžkého vzduchu. Zamířil k ložnici. Takovou ložnici sám ještě nikdy neviděl. Luxusní postel s nebesy, s pozlacenými sloupy. Obrazy namalované přímo na stěnách místnosti byly úchvatné.
Položil jí opatrně na postel a zkontroloval jí tep, a dech. Žila, oddechl si. Pohladil jí po jejích krásných vlasech a dlouho nad ní stál a sledoval jak potichounku oddychuje.
Venku už byla tma. Sedl si na zem vedle postele, opřel se a okamžitě usnul.
V noci se probudil protože v místnosti vedle něco začalo šramotit.
Rychle vstal a vydal se tam.