Svět se ponořil do věčné temnoty, vlastně už ani nebylo ve dne pořádné světlo.
Nic nefungovalo, tramvaje a trolejbusy stály v zaprášených ulicích. Auta byla roztřískaná a zničená na všech koutech, zářivky ve výlohách obchodů byly zhaslé. A pouliční lampy zohýbané. Celé město bylo zpustošené. Řeka byla špinavá, a nebe pokryté hnědočernými oblaky. Všude na celém světě, kde předtím žili lidé to vypadalo podobně.
V jednom vysokém pětipatrovém domě na staré zaprášené a prorvané matraci seděla Ona.
Měla dlouhé černé hebké vlasy, a černomodré dlouhé šaty. Její obličej byl ušpiněný, a ruce plné mozolů, a puchýřů. Seděla tam a svýma tmavohnědýma očima koukala před sebe.
Její rty byly vyschlé, chtěla zpívat ale hlasivky nejevily známky schopnosti vyluzovat jakýkoliv zvuk. Pomalu vstala a šla k tomu co zbylo z oken. Vzduch byl mrtvolný, těžký a vyprahlý. Chtěla by se nadechnout z plných plic, ale to nešlo. Naklonila se ven a viděla pod sebou mrtvou ulici, potom se podívala do dálky a viděla město bez známky jakéhokoli života. Potom si to uvědomila, zůstala asi jediná na živu. Nikdo jiný asi už nežije. Když přelézala na parapet okna, nohy se jí třásly slabostí. Rozhodla se že nemá cenu žít. Rozhodla se že skočí dolů a umře s rozlámanými kostmi na chodníku mezi odpadky a kusy železa. Naklonila se a ucukla, přitiskla se zpátky ke zdi. Nebylo to nízko, bylo to asi dvacet-pět metrů vysoko.
Dříve jí výšky vadily, ale teď jí to bylo jedno. Pomalu zavřela oči a už se chystala skočit, když najednou se ozvala z ulice písnička, někdo si pískal. Leknutím málem spadla dolů aniž by se nějak snažila, ale naštěstí jen nebezpečně zavrávorala a spadla oknem zpět do místnosti. Pořádně si natloukla lokty. Vstala ze špinavé podlahy a podívala se z okna, dole po prostředku silnice šel chlapec. Měl na sobě kostkovanou a potrhanou košili, boty podobné sandálům, a tmavé kraťasy s kapsami. Šel rázným krokem a zpocené vlasy mu padali do obličeje. Vypadalo to jako kdyby věděl kam jde. Už dlouho neviděla nikoho živého, přemýšlela jak zařídit aby si jí všimnul, její myšlenky na konec života byly rázem pryč. Sebrala z podlahy půlku cihly a hodila jí ven z okna. To by mohl slyšet, uvažovala. Ze zdola se ozval rachot jak cihla dopadla na harampádí. Písnička kterou chlapec pískal utichla. Nastalo zase to proklaté ticho, vyklonila se z okna a neviděla ho, zmizel. Sklesla zpět na matraci a přemýšlela jestli to nebyla halucinace.
Najednou se ozvaly zvuky přicházející od dveří. Vystrašeně a s napětím sledovala dveře. Klika se pohnula a dveře vypadly směrem dovnitř. Zvedl se oblak prachu. Přimhouřila oči, s usedajícího prachu se vynořila postava. Stál ve dveřích. Stál tam ten chlapec. Na rukou měl zasychající krev, a na čele studený pot. Díval se na ní svýma modrozelenýma očima. Jako kdyby jí pročítal myšlenky. Ona se bála a radši nic neříkala, stejně by to nešlo. Asi po dvou minutách se pohnul. Přišel k ní a pohladil jí po vlasech, sednul si vedle ní a prohlížel si jí. Ona na něj taky hleděla s úžasem. Nic neříkali jen na sebe civěli jako na vzájemný sen či zázrak.
Pohnul rty a tichým šeptem řekl: „pojď se mnou“