Prach dosedl na zem. Vstala z matrace a rozhlédla se po místnosti, v podstatě tam bylo prázdno, jen pár rozbitých sklenic, nějaké papírové krabice, prázdný šatník, a nějaká hromada vnitřností z radií. Nadzvedla tu hnusnou matraci a vyndala, schovaný sešit s tvrdými deskami.
Pozoroval jí a téměř nedýchal. Přišla k němu a chtěla mu něco říct ale měla tak vyschlo v krku že se to nepovedlo. Podíval se jí do očí a řekl: „To nevadí, pojď“. Chytl jí za ruku a vydali se po popraskaných betonových schodech dolů. Každé patro které míjeli bylo uplně prázdné, lidi kteří zde byli odešli už hodně dávno. Výtah byl zaseklý mezi třetím a druhým patrem, měl rozmlácené zohýbané ocelové dveře Někdo se snažil zachránit si život a tak se mu nejspíš povedlo z výtahu uniknout.
Vstupní dveře tohoto domu také někdo vylomil, váleli se na zemi. Vyšli na ulici, Ona se rozhlídla a všimla si těla ležícího uprostřed silnice, už chtěla tam chtěla jít, ale on jí držel za ruku pevně a řekl přísným tónem „to nikdy nedělej“. Udělala smutný ale chápavý obličej. Rychlým krokem se vydali dál po hrozně vypadající ulici, držela se ho pevně a ani nepřemýšlela o tom, kdo to je, a kam se jde. Byla vlastně ráda, protože jí zachránil život. Chtěla by mu poděkovat, ale hlasivky odmítali fungovat. Když míjeli všechno možné co se všude válelo, on se rozhlížel kolem dokola a očima něco slídil, něco hledal.
na místě kde se ulice stáčela mírně doprava, tam kde přestávali být vysoké domy, zneklidněl. Zastavili se, jeho pohled skenoval každý detail toho místa. Chytla se ho ještě pevněji, trochu se bála, ten pocit dlouho nezažila. On byl pro ní hodně silná osobnost, ale když se zjevně bál on tak ona pocítila strach také. Podíval se na ní a zašeptal „Jsou tady“.
Cukla sebou a otočila se, kousek za ní se totiž ozvalo zapraskání, rychlým švihem se otočil a také to spatřil. Na zemi se plazil had nebyl velký ani nijak nebespečně vypadající. „počkej“ šeptul jí a pustil jí. Bylo vidět jak mu naběhly žíly a svali se napnuli, sáhl do kapsy a vytáhl otvírací nůž. Jedním zásahem trefil hada, ten se začal svíjet a syčet. Rychlým pohybem mu šlápl na hlavu a usmrtil ho. Vzal hadovo tělo a ukázal jí ho. „Tenhle had, by tě mohl jedninym kousnutim zabít“ řekl. Kývla na souhlas, „těch se ale nebojím, a ty se jich taky neboj když jsi se mnou“ dodal. V tu chvíli pochopila, že to čeho se on bojí je něco horšího než béžovo černý had. Trochu se roztřásla. Chytla se ho, a sýpavým hlasem řekla „kam jdeme?“ sice to nebyla nejlepší otázka a zrovna tomu nebylo moc rozumět, ale bylo to celkem vhodné vědět.
„Tohle město už není místo kde se dá přežít, jdeme daleko“ řekl vážným ale klidným přesvědčujícím hlasem. To znělo potěšícně. Rozhlídl se kolem a potichým krokem se vydali další mrtvolnou ulicí která byla trochu z kopce. Ona věděla kam ulice vede, vedla na nábřeží, tam kde viděla před pár lety Lodě, a racky.
Když tam došli, všude bylo děsivé prázdno. „Chtěla by si se napít?“ zeptal se a ukázal na řeku. Řeka měla málo vody, jestli se tomu dalo říkat voda. Podívala se na něj a zakroutila hlavou. Tohle přece nemůže pít ani on. Řekla si v duchu. „Tak to zajdeme ke studni“ prohlásil vesele.