Akarei vstoupil do údolí, potok který tam tekl byl zurčivý, a velice zvučný. V tomhle údolí bylo plno velikých stromů, listy měli žluté a červené. Přicházel podzim. Vítr jemně vál a voněl po dešti. Kolem cesty bylo plno starých rozbořených kamenných sloupů.
Dříve tu stálo veliké hraniční město Lidí. Probíhal zde obchod mezi elfy a lidmi. Teď už tam nebylo skoro nic. Jen ty rozbořené budovy.
Akarei šel po cestě a pískal si, náhle ho však upoutala jedna obzvlášť zajímavá stavba. Vypadala jako kaplička. Měla probořenou střechu a uvnitř rostlo křoví a plevel. Oltářní kamenný stolek ve tvaru veliké mísy na podstavci byl obepnutý nějakou popínavou rostlinou.
Kol dokola byl runový nápis, runy Akarei znal, obešel tedy obětní misku kol dokola a četl na ní tento nápis: „Kdo ve věčnost věří nechť proto něco udělá“.
Magie na tomhle místě dříve byla silná, ale dnes už byla slabá. Položil tedy na obětní mísu jablko a kapli opustil. Když byl od ní několik metrů, vevnitř kaple se zablesklo.
Akarei se blížil ke středu bývalého města. Bylo to trochu smutné. Domy neměly střechy a zbyly z nich hlavně jen zdi. Vše bylo prorostlé různými květinami a stromy. Šel po ulici a z některých domů šel chlad. Mechem zarostlé rámy dveří nevypadali zrovna vábně. Ulice byla dlážděná velikými kočičími hlavami. Na modrém nebi pluly malé hebké mráčky.
Střed města se blížil. V dobách kdy tohle město bylo plné lidí a elfů, ale i v dobách kdy žil Akarei, platilo pravidlo, že uprostřed měst byla kašna s čirou vodou.
Čirá voda v kašnách nebyla obyčejná. Tahle voda byla totiž zázračná a právě kvůli ní se stavěli města. Tam kde byl pramen, tam vznikla studna, nebo kašna a teprve potom tam začali stavět město. To bylo společné pro všechny národy světa. Pro trpaslíky, pro elfy, pro lidi, pro hobity a taky pro ostatní méně známé stvoření. Touto vodou se totiž daly léčit zranění. A kdo se jí napil uhasil sebevětší žízeň. Akarei došel na náměstí, bylo tam smutno a hrobové ticho. Uprostřed náměstí byla kašna, voda tam už netryskala jako tomu bylo kdysi. Přistoupil ke kašně, naklonil se přes obrubu, a podíval se dolů. Kašna byla hluboká asi 2 metry a byla úplně vyschlá. A plná nepořádku a shnilého zahnědlého listí. Po zázračné vodě ani stopa. Akarei se smutně podíval a sednul si na okraj kašny. Sáhl do kapsáře v plášti a našel jen prach a barevné peříčko nějakého ptáka. V brašně našel kus chleba který pomalu ale jistě tvrdnul. Chvíli ho okusoval a pak ho to přestalo bavit. Měl docela žízeň a na jazyku si představoval chuť sladkého lesního čaje. Jenže to si mohl jen představovat. Vůbec netušil kdy potká nějaké živé město plné lidí. Vůbec netušil kam jde, kdy potká nějakou studánku, nebo hostinec. Jeho cíl byl jen jít dál, pořád dál. Dál od domova.
Potok který městem protékal byl sice vodou, ale jemu taková voda nechutnala. Byl zvyklý na sladkou a čirou vodu z lesních studánek a pramínků. Blížilo se poledne. Akarei vstal a vydal po hlavní ulici dál tichým městem. Až došel k veliké bráně, její oblouk se klenul vysoko asi do výšky šesti metrů. Nahoře byl zas runový nápis a psalo se tam: „Kdo město opouští, viny se mu odpouští“. Trochu nechápavě na to koukal a pak prošel bránou a dostal se ven z města.
Zamířil si to hned k vodopádu u potoka. Byla tam krásná hluboká tůň. Akarei se svlékl a ponořil se do vody. Voda byla příjemně ochlazující a docela i čistá.
Akarei si vůbec nevšimnul že je uprostřed tůně na dně plno střepů. S radostí plaval a když si stoupnul a ucítil palčivou bolest. Podíval se pod vodu a viděl jak kolem jeho nohou začíná voda červenat. Lekl se a rychle opustil tůň. Bylo ale pozdě. Chodidla měl úplně celé rozřezané. Pálilo to, svědilo to, a co bylo nejhorší, bylo to že si na nohy nemohl stoupnout a pokračovat v cestě. Omotal si zubožené nohy pláštěm a nátělníkem. Sednul si a přemýšlel co bude dál. Slunce se sunulo po obloze a na západě se začali stahovat mračna. Bylo mu zima a špatně.
Elfský rozum mu říkal : „na tohle se pane musíš vyspat“
Chceš vědět jak to bylo dál ?
co myslíš, uzdraví se Akarei nebo zemře ?
dozvíš se to … v další kapitole…