Na černé obloze se objevily trhliny, paprsky oranžového slunce dopadali na různá místa ve městě, vypadalo to tajemně. Jeden z těch paprsků zasáhl zaprášené okno pokoje kde Ona spala. Pomalu otevřela oči a docela se lekla, protože nad sebou neměla větve stromu, ani rozbořenou ulici města, ale modrá nebesa. V krku měla vyschlo. Vstala a slezla z postele. A na zemi v prachu si všimla nápisu, napsaného prstem. Stálo tam „kdybych se nevrátil, tak si o mě nedělej starost“. Tu si to uvědomila, byla zase sama. Po špičkách, nejistým krokem přistoupila k oknu a spatřila ty paprsky. Její oči sledovali město. Přemýšlela co bude dělat.
Neví kam jít. Odvrátila se od okna a jala se prohlídnout si byt. Kdysi v podobném bytě byla. To byla ještě hodně malá a byla s rodiči na návštěvě u nějakých známých.
Vzduch tu byl zatuchlý, ale bylo chladněji než včera. Tedy jestli nespala více dní. To nedokázala určit. Byla zvědavá jak se sem dostala. Náměstí odsud bylo asi dva kilometry daleko. A chlapec který jí zachránil nebyl nikde, ani v prachu nebyly žádné stopy. Ale ten nápis u postele nechápala. Chvíli chodila po bytě a prohlížela si zaprášený nábytek, bylo tam pozlacené piano, skříň plná hedvábných šatů, koupelna s velikou vanou, a hodně dalších zajímavých věcí. Kuchyně byla jediná místnost která nejevila známky luxusnosti. Nádobí bylo rozmetané a rozbité na zemi, regálky a kredenc byly zničené, a místo okna zde byla jen veliká ošklivá díra ve zdi.
Na stěně byla značně veliká skvrna zaschlé krve. Přemýšlela co se tu mohlo stát, ale odpověď nebyla zrovna pěkná. Došlo tu jistě k nějaké vraždě.
U dveří v předsíni se ozval hluk. Trhla sebou. Ve dveřích se objevil chlapec a v rukou měl nějakou krabici. Donesl do obývacího pokoje a položil na zem. Rozhlídl se a všiml si vyzáblé Dívky jak k němu přichází. „Ahojka“ pozdravil vesele. „To je dobře že už jsi vzhůru“.
„Jak dlouho jsem spala?“ řekla sípavým hlasem. „Asi dva dny“ odpověděl a nožem odřezával pásku na krabici. Vypadal hrozně šťastně, oči mu úplně svítily radostí. Sledovala ho. A pocítila teplo u srdce. „Ták, slavnostní okamžik“ pronesl významně a otevřel krabici.
K jejímu úžasu v krabici byly zelené lahve. A byly plné. Plné vody !! podíval se na ní vítězoslavně oddělal víčko a podal jí jednu láhev. Sám si taky jednu vzal a cinkl s ní do té její.
„Na nás“ pronesl a podíval se jí do očí. Pousmála se a pomalu přiblížila láhev ke svým ústům.
Nadechla se zhluboka, a ucítila vláhu vody. Tu krásnou vůni vody. Nejdříve se napila douškem a poté do sebe s požitkem extáze láhev doslova vyklopila.
Její tváře dostaly barvu, její hlasivky chtěli mluvit, její unavené srdce se rozbušilo nebývalou rychlostí. Suché rty zčervenaly. A oči zaslzeli. Byl to krásný okamžik, krásná chvíle.
Sledoval jí a cítil její prožitek. Seděli naproti sobě v tureckém sedu a sledovali se. Probodávali se pohledy. Vstal a přisednul si k ní. Opřela si o něj hlavu…
