… ne to se nesmí stát.. nesmí se do ní zamilovat! Říkal si když jí hladil po vlasech. Srdce mu bušilo vzrušením a v mozku se honily myšlenky na minulý život. To je konec, pomyslel si.
Podívala se na jeho zamračený přemýšlející obličej. „Copak je“?, zeptala se ho. Neodpověděl, jen od ní odvrátil zrak. Mlčel a to se jí nelíbilo. Kdyby věděla nad čím ten Chlapec přemýšlí, mlčela by také.
* * *
Nyní se přesuneme do doby dva roky nazpět, a ochutnáme trochu jiného života.
Na louce plné pampelišek leží on náš chlapec, leží tam vedle nějaké dívky, koukají na ubíhající mraky a on ani ona netuší že se ještě toho večera rozejdou. Chodí spolu. Každý toho druhého miluje, ale tak že to ten druhý nemůže vnímat.
Oba myslí na polibek na pohlazení toho druhého, ale ani jeden z nich to neudělá. Hlavní problém je asi ten že ta dívka je totálně zkažená. To nemyslím nijak vzhledově, ani povrchně, je krásná modrooká. Ale má zkažené a zničené srdce, takovým způsobem, že už nejde ani tou největší snahou zpravit, jo .. jsou takoví lidé. Je to smutné, ale je to tak.
Jak už jsem řekl, večer se něco stalo a rozešli se. Ona se s toho dostala s pár slzami, ale On trpěl daleko víc. Otřáslo to s ním natolik, že se psychicky zhroutil.
Nebyl schopný mluvit, jíst, ani fungovat ve škole. Všechno začalo jít hodně rychle z kopce. Svět se ponářel do temnoty. Světlá místa byla dál a dál, a slunce přestávalo hřát.
Cítil že je to konec, konec života. Ouha, nebyl to konec života, byl to jen konec jeho pozitivní a dobré mysli.
Konec, je konec, je konec.. opakoval si sále dokola. Šel po ulici a zakopl o obrubník a spadl na zem. Kapky krve se mu objevily na rozseknuté ruce a na poškrábaném čele, koleno měl také odřené. Asi ho to pálilo a asi hodně bolelo. Ale srdce ho bolelo daleko víc, tak tuhle bolest nevnímal.
Zvedl se ze země a šel dál, cestou potkal bandu idiotů kteří se mu hned začali posmívat, prošel jejich hloučkem a obdržel několik hrubých hnusných ran pěstí.
Bylo mu to jedno, bylo mu to jedno až do chvíle než ho zarazil něčí hlas. Byl to hlas někoho koho znal, někoho koho znal velice dobře. Ten hlas říkal „Jdi dál, neohlížej se, Jdi dál a nenechej se ničím zastavit“. Znělo to temně a zle, ale on uposlechl.
Šel jako duch nevnímající okolní svět. Najednou mu zazvonil mobilní telefon.
Měl ho v kapse, zakřenil se a vyndal telefon z kapsy. Byl tam nepřijatý hovor od neznámého čísla. Zle se pousmál a hodil mobil do kanálu, kolem kterého zrovna procházel.
Šel dál a míjel mnoho lidí, víc a víc, jako kdyby cestoval časem. Vše se začalo kolem něho míhat a dostávat šílenou rychlost. Na čele i v podpaží se mu objevil pot. Mraky potu.
Najednou tancoval na nějakém parketu, všichni kolem měli černé suknice, a černé hábity.
Nevěděl jestli jsou to lidé, protože jim nebylo ani pořádně vidět do tváře.
Ty bytosti měli červené svítící oči. A vydávali divné zvuky. Něco jako když vezmete kovovou rukavici a škrábete s ní o školní tabuli.
* * *
Podívala se mu do zasmušilé tváře a řekla : „copak tě trápí “ ? On se vytrhl ze zamyšlení a řekl: Časem se to všecko dozvíš. Měla plno otázek na jazyku, a neváhala a začala je na něj chrlit takovým způsobem že ani nestačil odpovídat.
Vážený čtenáři, tady zatím příběh končí. Pokračování vzhledem k mé situaci a novém životě, který právě začal, je v nedohlednu. V současné chvíli nemám na toto pochmurné dílo náladu. Můj život se obrátil ke slunci, a naplnila jej láska která potrvá navěky. Není proto prostor, pro pokračování tohoto příběhu. Děkuji za pochopení, Michael Bok 17.11.2010