Jak už píšu ve vzpomínkách na dětství, toulání venku patří k jistému folklóru naší rodiny. Nejsem zdaleka takový dobrodruh jako bratr Šebík, nebo dálkový cestovatel jako je brácha Marián.. ale rád se touhlám nebo objevuji krásy naší české země a možná i trochu za hranicemi. Od chvíle kdy mi máma povolila se pohybovat i v širším katastru Močidlece, jsem začal objevovat místní krajinu převážně pěšky, ale i na kole. Začal jsem jí popravdě říkat tak jak jí říkám i dnes když tam s dětmi zavítáme na návštěvu. Krajina stolových hor. Jsou to sudety, krajina je to rozervaná, romantická, ponurá, zničená, i krásná. Lány zemědělských polí se zbytky remízků, neudržované louky plné třezalky a kopretin. Polámané aleje podél úzkých silniček, mlhové údolíčka vyschlých potoků, a červená pole. V podzimním čase žlutě a barevně zbarvená hora Vladař, Kozelka, Chlumská hora a další. Stará někdy vyvrácená boží muka bez křížů, rozpadající se kostely a kapličky. Hřbitovy plné německých jmen. Lesy upravené, lesy bez cest jen se zvířecími pěšinkami a tajnými paloučky. Hromady kamení uprostřed polí plné ještěrek. Šumící řeka v břidlicovém údolí. Zmrzlá strniště s dunami sněhu v zimním čase. Nekonečné lány pampelišek na okraji lesa. Skalky plné mateřídoušky a šípkových keřů. Krajina bohatá, ale přesto chudá. Žádné extra hrady, nebo zámky, krom pár vyjímek. Možná to všechno zní krásně, ale i přesto vás láká svět okolo, když tedy máte cestovní průpravu jako jsem měl díky mamince já. Za hranicemi kraje nejsou jen další lesy a pole, ale hrady, pohoří, jezera, lomy a spoustu zajímavých věcí, které je třeba rozhodně objevit… (galerie převážně z roku 2012)
Nespočet výletů po místní krajině okraji Tepelské vrchoviny které jsem absolvoval jako dítě, a nebo pak sám mi dali schopnost orientace, a chtíč objevovat i jiné mapy. Bohužel jsem nebyl nikdy schopný si vést jakoukoli evidenci toho co jsem navštívil. Vrchol Sněžky byla časem taková větší procházka. Hodně mě daly i puťáky na táboře v jižních čechách. Ale těch cílů, vrcholů, nebo naopak řek, nebo jeskyní bylo nespočet. Možná i tím že máme chalupu v labských pískovcích, a v krkonoších, a rodinné známé po celé republice, takže šancí objevovat celou zem nebyl problém.
Později když jsme se poznali s Pavlínkou, začali jsme putovat spolu. Několikadenní trasu jsme nazvali “Plahoč”, a vždycky to byl plahoč nějakou krajinou. Náš první byl Šumavský. Zásoba potravin, dostatek vody, oblečení, stan a předem naplánovaná trasa v mapě – to byl náš základ. Pěkně těžká krosna a cíl ujít a přežít celou trasu navzdory přírodním vlivům jako jsou deště, vichry, vedro, nebo mlhavá studená rána. Většinou jsme šli dokud to šlo, a kam jsme došli rozbili jsme tábor a přespali a ráno zas na nohy. Jeden z nejhezčích plahočů byl ten přes Novohradské a Slepičí hory.
Jednou jsme se rozhodli že dáme nohám odpočinout, a že se přemístíme o trochu dál. Byl to rok 2018, naše první pořádná a pracovní dovolená. Vyrazili jsme opět s krosnama, ale tentokrát vlakem do Brna a z Brnéčka autobusem do chorvatska. Cíl byl ostrov Vis. (jak jinak). Byl zajímavý ten časový cestovní nepoměr vlakem z Plzně do Brna 7 hodin, a pak z Brna do Splitu za 14 hodin. Ve splitu jsme prošli osvěžili se v moři a hurá na trajekt. Bylo to užasných 11 dní na nejkrásnějším místě v Dalmácii. Zažili jsme vedro, vlny, bouřky, deště, sladké fíky, rybí hostinu, výlet do modré jeskyně…atd… pro mě to byl nejen cíl dostat se po deseti letech zase na ostrov kam jsme jezdili s našima, ale taky jsem sebou vzal foťák a tahal ho všude sebou abych zachytil krásy ostrova. Na ostrově vznikly i fotky nad vodou i pod vodou. (galerie ZDE).
A teď ? plahočíme se, jasnačka s dětma za ručičku. Anežka už ujde i 11 Km, Mája méně, ale když je čas snažíme se na výlety chodit. Já beru Anežku i na toulání po polích a hledání kamínků… Rozhodně se snažíme, aby pro děti nebyl svět jen katastr Nové Včelnice. V létě jsme podnikli s dětmi takový Autoplahoč na 14 dní po čechách, co jsme viděli a zažili se dočtete na blogu.