Za nedlouho byli na širém moři. Město bylo ještě vidět jako lesklý proužek v zamlžené vzdalující se pevnině. Akarei měl strach, koukal se na ubíhající moře za lodí a broukal si nějakou melodii. Nevěděl kam pluje. Přemýšlel proč někam pluje. A taky se mu hlavou honilo mnoho plánů na budoucí čas. Jak tam tak stál objevila se mu na rameni ruka čarodějova.
„Chlapče plujeme až do severní Altanásie, poplujeme asi pět dní.“ „Pojď se podívat do kajuty kde budeš spát“. Řekl Nalkanar. Akarei se otočil a následoval ho. Na lodi nebyli sami. Bylo tam plno trpaslíků. Lidí a taky pár skupinek nějakých divných elfů, ti Akareie docela zajímali. Řekl si že se s nimi seznámí během plavby.
Nalkanar a Akarei přešli záď lodi a došli ke schůdkům dolů do podpalubí. Všude to vonělo dřevem. Sešli dolů a ocitli se v úzké chodbičce. Šli tou chodbičkou asi pět kroků a došli ke dveřím s číslicí patnáct a vešli dovnitř. Bylo tam málo místa ale útulno. Dvě dřevěné palandy zavěšené řetězy ke stropu. A stolek s židlí u kulatého okénka. „Tady budeme bydlet“ řekl Nalkanar a usmál se. Akarei se rozhlídl po pokojíku a sundal si plášť a věci co měl pořád ještě na sobě. Batoh si odložil do kouta a řekl Nalkanarovi že půjde ven na palubu. Nalkanar měl radost protože měl v plánu si zdřímnout. Vstával přeci velice brzy.
Akarei se procházel po palubě se zloženýma rukama. A koukal co kdo dělá. Někteří cestující si četli knížky. Jiní spali na lavičkách. A děti si hráli a běhali. Bylo tam docela živo.
Posádka lodi byla v pohotovosti a „hrála si“ v lanoví na stožárech. U kormidla stál svalnatý muž s knírem a usmíval se a mhouřil oči a sledoval vše co se na lodi dělo. Vedle něj na bedně seděl nějaký skřítek a hrál mu na tahací harmoniku. Kapitán bafal z fajfky a vypadalo to že ani nevnímá plavbu a vítr ve vlasech.
Akai se nenápadně přitočil ke skupince těch zvláštních elfů a zeptal se jich samozřejmě elfštinou kam plují. A oni se na něj zadívali svýma ledovýma očima a řekli mu chladnými tichými hlasy že jsou ze země za velkým pohořím a že jejich domov jsou veliké věže v ledové zemi. Akarei tohle slyšel poprvé a usoudil že svět bude asi dost veliký.
Slunce se pomalu sklánělo k obzoru moře a pevnina nebyla už dávno vidět. Před lodí a kolem lodi bylo modro. Všude byl nekonečný a obrovský oceán. Začínalo se ochlazovat a lodní zvon volal lidi k večeři do veliké kajuty. Kdo nechtěl jíst nemusel. Akarei se přidal k davu hladovců a dostal šálek čaje a něco málo sušeného masa. Chutnalo mu to i když by si radši dal něco honosnějšího. Po té co pojedl a popil čajík, se vydal zpět do kajuty. Svícen svítil matným světlem a čaroděj tam seděl na palandě a četl si nějakou knížku. Vypadal zamyšleně, jezdil prstem sem a tam po řádcích a něco se asi učil nebo hledal nějaké slovo. Vzhlídl po Akareiovi a něco zamručel. Asi to byl pozdrav. Akarei se natáhl na postel.
Zdvihal se vítr. Loď se pohupovala na vlnách a meluzína fičela o stožáry. Za pohupování lodi a zvuku praskání v podpalubí Akarei usnul…